Moje/Vaše Zouk toulky

Zouk jsem se začala učit na konci ledna letošního roku. A jak se vlastně stalo, že jsem začala tančit zouk?

Poprvé v životě, jsem se se zoukem setkala v tanečním klubu Rincon, asi tři roky zpátky, v podání skvělé tanečnice Fernandy a  Crise.  To jsem ještě netušila, že to je zouk. O tom, že to, co ti dva tančí, se jmenuje zouk, jsem se dozvěděla o dost později. Už ani nevím od koho.

Shlédla jsem asi tisíc různých videí, různých stylů a došla jsem k závěru, že tento tanec se nemůžu v životě naučit. Našla jsem si pár kurzů, které se v té době u nás učily, ale moc jich nebylo a ani jsem neznala žádný klub, kde by se tento tanec běžně tančil. Ani partnera, se kterým bych se mohla začít učit. Tak jsem se tomu dále nevěnovala.

Pak jsem ale začala chodit pravidelně každou neděli do tančírny na Plovárně. A tam jsem zouk viděla každý týden. Líbil se mi čím dál tím víc. Úplně si vzpomínám, jak jsem doslova „žrala“ každý pohyb s otevřenou pusou a stále více nabývala dojmu, že tenhle tanec nemůžu nikdy zvládnout. Také jsem „stále“ neměla žádného partnera.

Když jsem si tam tak jednou stála a „zírala“, přišel ke mně můj kamarád Tomáš a ptal se mně, jestli se mi to tak moc líbí, že nestihnu ani zavřít pusu.  Odpověděla jsem mu, že ano a moc. Načež se mě ptal, proč se tedy nepřihlásím do kurzu a nenaučím se to. A já vyjádřila své obavy nahlas. Že si myslím, že bych se to nezvládla nikdy naučit a že ani nemám partnera. Řekl mi na to, že zná jednoho lektora, o kterém slyšel, že je pro začátečníky fakt super a že jestli chci, tak mě s ním seznámí. A že partnera určitě potřebovat nebudu, že na párty jich je vždy dostatek.  No hádejte, co jsem mu řekla. Že nechci, že se bojím. A že zouk tancovat s nikým cizím nebudu.

Najednou z ničeho nic někam zmizel. Nechala jsem tedy kamaráda kamarádem a zírala jsem na parket dál.

Po chvíli vidím Tomáše, jak s někým přichází. Otočím se k nim a Tomáš mi říká: „Tak tohle je Honza, učí zouk  a teď se s ním dohodni na nějakém kurzu“. A odešel. Já na Honzu zírala jak na zjevení, nevěděla jsem kam s očima a co říct. Hrozný trapas. Ale Honza se toho zhostil dobře. Kul železo, dokud bylo žhavé. Vytáhl telefon, vzal si na mně číslo a říkal mi, kdy má volné termíny. Jelikož mi bylo opravdu trapně a nechtěla jsem vypadat hloupě, domluvila jsem si s ním tedy nejbližší termín. Ještě jsem stihla suše poznamenat, že nemám žádného tanečního partnera, na což mi Honza opět suše odpověděl, že žádného nepotřebuji.

Na svou první lekci zouku jsem šla opravdu s velkými obavami. Byla to individuální hodina. Kurzu jako takového jsem se bála ještě víc a bylo mi i doporučeno, že individuální hodiny jsou lepší a intenzivnější. Intenzivnější? Tím se moje obavy nezmenšily. Nicméně šla jsem.

Bála jsem se toho, že mi to nepůjde, že se ztrapním, před samotným lektorem. A už ani nevím jaké všelijaké nesmysly mně napadaly.  Ale bála jsem se naprosto zbytečně. Musím říct, že jsem vůbec neměla čas se bát. Bylo to spousta nových věcí, moře informací, úplně nové pohyby, které tělu naštěstí nebyly zas tak cizí, takže to celkem šlo a já měla velikou radost z toho, že nejsem zas takové dřevo a že jsem v sobě objevila něco nového. O čem jsem netušila, že tam je.

Najednou jsem na individuální hodiny chodila třikrát týdně, začala jsem chodit do klubu, kde jsem toho na začátku víc proseděla, než protančila, ale mohla jsem alespoň koukat a pak se ptát svého lektora, když mi nebylo něco jasného. Jak a proč se dělá tohle a támhleto. Po dvou měsících tréninků jsem jela na víkendový workshop s Natashou a Gilsonem do Brna. To byl velký zážitek. Tam byli všichni zkušení zoukeři, trošku jsem si tam připadala jako maličkatá holčička, která zrovna vešla do puberty a přišla mezi „dospěláky“. Jenže tam nebyl čas každému zvlášť říkat, že vlastně ještě nic moc neumím a aby mě šetřili. Nikdo se mě neptal, jestli umím nebo neumím. Prostě mě čapli a tancovali jsme. S někým to šlo lépe, s někým méně.  Což je naprosto normální, ale já se pokaždé třásla jak osika. Byla jsem hrozně nervózní. Bála jsem se, že to pokazím nebo že mi to nepůjde a už si se mnou nikdo nebude chtít zatančit. Byl to pro mě psychicky velmi náročný víkend. Ale byla jsem neskutečně ráda, že jsem jela. Dalo mi to hrozně moc. 

Pak jsem začala chodit i do kurzu k Honzovi. Už jsem byla dostatečně otrkaná, už jsem se nebála a aspoň jsem měla příležitost vyzkoušet a natrénovat to, co jsem se naučila při individuálních lekcích.

No a od té doby tančím zouk, chodím na workshopy, stále chodím na individuální lekce, byla jsem i na kongresu. A pořád se mám rozhodně co učit.

Osobně jsem vyzkoušela několik lektorů. Je dobré projít rukama každého lektora, kterého tady máme. Od každého si něco vezmete a každý Vám může něco užitečného předat.

Tady je pár mých zkušeností s lektory:

Nejvíc chodím k Honzovi Valáškovi, protože se mi líbí lambáda a jeho taneční styl k ní má nejblíže. Navíc mě osobně jako lektor velmi vyhovuje.  To, co umím, je z 70% jeho práce.  Zbytek jsou jiní lektoři, kongresy, workshopy jiných lektorů, moje vlastní trénování, píle a chuť se učit.

Byla jsem na individuálních lekcích také u Zdeňka Kabáta. Naučil mě spoustu hezkých figur, vysvětlil dost detailů ke stylingu, ale bohužel z časových důvodů jsem jeho hodiny opustila. Já nejvíc můžu o víkendech, kdy Zdeněk zase moc nemůže. Plánuji se k němu ale znovu vydat. Na jeho workshopu jsem ještě nebyla.

Měla jsem příležitost navštívit také workshop Carlose a Sofie.  V rámci Afro Bailar festivalu. Lidem se asi workshop líbil. Učili celkem těžké a složité figury, což se lidem určitě moc líbilo. Ale já je vůbec nezvládla. Z pěti figur si stěží pamatuji dvě. Já jsem zřejmě pomalejší v chápání. Takže jejich workshopy nejsou nic pro mě. To však neznamená, že nejsou dobré. Vůbec ne. Navíc těžko soudit jen z jedné zkušenosti. Oba přeci patří k nejlepším tanečníkům na světě. Takže určitě mají co předat.  Mně jen nevyhovovala jejich prezentace.  Tím ale nechci říci, že na další jejich workshop nepůjdu.  Určitě se v lednu do Dance Planet chystám do kurzu.  A jednou zkusím určitě i individuálku s Carlosem. Několikrát jsem s ním v klubu tančila a je opravdu výborný tanečník a myslím, že mi určitě předá hodně cenných rad a něco nového mně naučí.

Před 14 dny jsem také měla možnost jít se podívat na workshop Ládi v tanečním studiu LosCaZaDoresDelRitmo.  Překvapil mne svým lektorským uměním. Na to, že na workshopu měl různorodou směs lidí (od začátečníků až po pokročilé) si vedl velmi dobře. Zhostil se toho výborně. Učil hezké figury, jednoduché, pochopitelné. A všichni účastníci je velmi dobře zvládli. Měla bych k němu snad jen jedinou výtku, a to, že občas zapomínal vysvětlit dámské kroky.  Ale na tu hrůzu, co všechno zlé, se o něm povídá, mně velmi mile překvapil a osobně jsem ráda, že jsem tam šla.

V rámci brněnského kongresu jsem měla možnost navštívit i workshop manželů Lužných, kteří  se starají o taneční úroveň zouku  v Brně. A že se starají velmi dobře.  Jejich workshop byl zaměřen na vedení. Figury sice žádné, ale odnesla jsem si spoustu užitečných informací.  A užila si i dost legrace. Kdo zná Luďka, tak ví, o čem mluvím. Na jejich kurzech jsem bohužel ještě nebyla, ale snad jednou.

A jak jste se zoukem začínali Vy? Podělte se o svoje zážitky, zkušenosti s lektory. Čeho jste se nejvíce báli Vy?  Dejme všem návod „jak na to“. Dejme všem začínajícím tanečníkům motivaci, aby se nebáli a aby vydrželi. Pojďme tím společně zvýšit taneční úroveň  a  budoucí stav tanečníků a tanečnic v ČR. Každá zkušenost, každého z Vás, je jiná. Napište mi o nich a já je ráda zveřejním.